Jsem to, co chceš abych byl/a?

Zná to asi každý. To, jak čekáš, máš připraveny všechny varianty toho, co se stane.  A co se stane? Právě, že všechno, jen to, co jsi čekal, ne. Poslední dobou mě běh mého života překvapuje čím dál, tím víc. Záměrně říkám běh, protože život opravdu utíká. A mnohdy si ani nevšimneme, kolik jsme toho v té rychlosti přehlédly, nebo viděli jen mlhavě.

Jednou jsem slyšela nějaký příběh. Jela dívka vlakem, když naproti ní seděl malý chlapeček. Byl tak malý, že se musel ručičkama přitahovat k oknu, aby viděl co se venku děje. Kde kdo by předpokládal, že se bude ptát maminky na spoustu otázek, když venku uvidí nějaké zvíře nebo nějaké osoby. Víme, jak to u dětí bývá. Chlapec dívku však překvapil.  Vytrvale seděl u okna, ukazoval svým malým prstíčkem ven a přitom polohlasně říkal:  ,, Štrom, štrom, svetlo, svetlo,štrom, svetlo, štrom, svetlo,svetlo,svetlo,… Toho, že tam byla nějaká srnka na louce, nebo že na něj mávala malá holčička si ani nevšiml. Jak by taky mohl, když se soustředil jen na ty dvě věci.

Pane? Jsme asi taky takoví co? Cestujeme svým životem a vidíme jenom to, co se nám povedlo, nějaký zdar a co zase ne, nezdar. Počítáme to a přirovnáváme, čeho je asi tak víc.

Všímáme si ale toho, co je za tím? Myslím, že často ani ne.

Ty nám připravuješ tak nevšední cestu a my ji třeba z půlky ani nevnímáme.  Není to škoda?.... Je to škoda. Proto zpomalme a zeptejme se:  ,, Přehlédl/a jsem, Pane, něco nebo někoho? ‘‘  ,,Vidím to, co bych vidět měl/a?‘‘ ,,A jsem vlastně na té správné cestě, kterou jsi mi Ty připravil?‘‘

Jak mohu poznat jestli žiju, ten život, pro který jsi mě stvořil? Jestli jsi mě chtěl mít tam, kde teď jsem? Jestli jsem taková/ý, jakou/jakého mě chceš?